Kateřina Havlíčková: Cestování vlakem

Z dnešního večera si lze všimnout LÁSKY kolem nás. Čekáš na vlak do práce a se mnou čeká spoustu lidí. Spoustu příběhu. Přichází muž, který svírá ve své paži krabici bílého vína. Jako by to bylo jeho dítě. A když se na něj podívám oplatí mi to uhrančivým pohledem. A své tzv. dítě si schová pod bundu. Chce ho mít v bezpečí. Vlak přijíždí a vystoupí několik lidí, psát si opět své další příběhy. Nastoupím, a ještě čekáme na průjezd dalšího vlaku. Na nástupišti čeká děvče a z našeho vlaku vystoupí chlapec. V objetí skončí se svou milou a čas, ten čas kolem se náhle zastaví. Ostatní lidé procházejí bez povšimnutí a oni se stále dlouze a věrně objímají. Líbají se jako by jejich odloučení bylo tak dlouhé. Lid kolem nich stále prochází a oni jako by stály mezi kapkami deště. Čas v tuto chvíli není a je zpomalený, jako by nic nikdy nemělo skončit. A když se už náhle od sebe odtrhnout, ruka drží ruku jako spojení něčeho nekonečného. A oni vykračují do toho setmění dnešního večera.

Vlak už konečně vyjíždí a přichází průvodčí. Takový chlapík menšího růstu. Tak sebevědomí, vychytralý. Přijde ke mně, a já mu podám svou jízdenku. Je si nejistý mnou a mou identitou. Jeho velké kulaté břicho háže na podlahu vlaku docela velký stín. Ano vypadá zvláštně. Jako by žil více před 30. lety než dnešní dobou. Je si toho, ale vědom. Dává najevo, že ta doba mohla být skvělá, bezstarostná, ale nechce dáti nic znát. Ty hodinky, co má jsou digitální a nejmodernější té dnešní doby. Skutečně bravurně to maskuje. Vše v pořádku a odchází k další jízdenkové kontrole. Jeho pižmo ho následuje jako duch starých časů.

Autorka článku: Kateřina Havlíčková

Komentáře