Kateřina Havlíčková: Mezi nebem a zemí

Dnes je to přesně 6 let od jedné události, která je hluboce vryta do paměti nejen mé, ale i mých sourozenců. Událost, kterou doprovázelo magické datum 22.2.2012. Dnešním dnem je také jedinečná příležitost si ji připomenout a vzdát velkou úctu druhé straně reality. Příběh je psán půl roku po této události. Takže si ho pojďme společně připomenout.

Byl zrovna únor a já společně se svým bratrem a sestrou jsme se chystali na dlouhou cestu za naším otcem. Protože jsem už nějaký ten rok vlastnila osobní vůz, tak bylo pro nás už tradicí navštěvovat všechny příbuzné v jakoukoliv roční dobu.

Vždycky jsem měla nepatrný strach jezdit právě v zimě autem, ale nic mě neodrazovalo od opětovného shledání.

Pokaždé, když se plánovala takto dlouhá cesta, tak k nám přijel bratr, aby se setkal s maminkou a probrali následující události. Jako každý čas jsme si balily věci a plánovali si cestu, kterou pojedeme. Vím, že nejsem nezkušeným řidičem, ale za roky našeho cestování jsem vybírala pouze cesty přes vesničky, abych se vyhnula dopravní špičce ve městě a všelijakému stresu. Věci jsme měli zabalené a už jen jsme mohli vyrazit. Avšak cítila jsem nějaké napětí. Napadlo mě, že se ještě před odjezdem pomodlím. Stála jsem v rohu kuchyně a modlila se, abychom v pořádku dorazili na místo. Chvíli po tom, co jsem pronesla svoji modlitbu za mnou přišla sestra a sdělila mi, že má zvláštní pocit. Popsala mi ty pocity. Cítila vnitřní horkost a chvění. Pouze jsme spekulovali, že nejspíše je to nějaká předzvěst chřipky. Doprovázeni těmito pocity jsme vyšli z bytu a směřovali jsme k autu, které bylo nedaleko zaparkované. Nemohli jsme si nevšimnout, že se ještě intenzivněji spustil sníh. Přesto se dveře od auta zavřely a my byli na začátku naší 100 km cesty.

Cesta byla prozatím v pořádku. Stále jsem měla na paměti, že musím být jako ostříž, sledovat stav vozovky a kontrolovat rychlost. Nešlo si nevšimnout, ale naše pocity stále převládaly. Konverzace, které jsme již nespočet krát vedli nebyly těmi veselími, jako dříve. Bylo více a více zřejmé, že jsme v napětí. Byli jsme již 10 km od našeho města, směřovali jsme k prvnímu kruhovému objezdu a v tom se moje mladší sestra na mě podívala a sdělila mi, že měla silné pískání v uchu.

Což znamená jediné „Varování“ svolal můj bratr, který seděl v autě vzadu.

Všichni jsme zbystřili. Začali jsme mít pochybnosti o tom, že by se cesta měla raději odložit. Sněžit začalo mnohem víc a stav vozovky nebyl zrovna ideální. V takové situaci se člověka zmocní strach a bývá skeptický. Proto jsme tomu déle nekladli větší důraz, a přesto jsme jeli dál. Po nějakých nepřirozených konverzacích, které v autě proběhly přišla další etapa varování. V naší automobilové kabině se rozléhal podivný zvuk. Něco takového jako když předním kolem najedete na nějakou hromádku kamení. V tu chvíli jsem měla už o to větší pocit, že v cestě nemůžeme pokračovat. Jako řidič jsem cítila velkou zodpovědnost, ale také jsem věděla, že v naší sourozenecké skupině jsem ta nejméně schopná, která by měla rozhodovat za druhé. O něco později ten rachot přestal a jelo se tedy dál. Začali jsme si opět povídat a nevraceli jsme se k nastalým potížím. Byli jsme již v půli cesty našeho putování. Projížděli jsme zrovna vesničkou, která byla jako z nějaké pohádky. Sníh zdobil střechy a my jsme se kochali ještě zapomnělou výzdobou z Vánoc. Jak sníh zaprašoval i silnici nešlo si nevšimnout psa, který byl přikrčen u krajnice. Tak jak jsme ho zahlédli a naše auto zrovna projíždělo, tak ten psík se za námi rozeběhl. Měla jsem dojem, že snad si spletl naše auto s autem svým majitelů. Ale on skutečně běžel za naším autem. Nepatrně jsem zpanikařila a stačila jsem jen spatřit, jak ten psík mizí pod kolo auta. Bylo to pro mě šokující, ale zastavila jsem včas.

Ten psík pouze předběhl naše auto a než jsem zastavila, objevil se na druhé straně. Ten pocit strachu a úzkosti, že tak nádherné zvíře snad skončí pod koly auta, bylo skutečně frustrující.

Všichni jsme si vydechli, že to dopadlo naštěstí dobře. Bylo nám všem jasné, že nás chce ten pes zastavit v cestě. Snad sama druhá strana reality ho seslala. Kousek za vesnicí jsem si musela dát pauzu. Musela jsem se vzpamatovat a začít jednat a vrátit se zpět a dále v cestě nepokračovat.

Nedaleko od lesa byla polní cesta a my jsme odpočívali. Všechna ta varování nás nenechala v klidu. Musela jsem připomínat jak svému bratrovi, tak i sestře, že to bylo zkrátka znamení. Že někdo z Andělů, průvodců či nějakých strážců nám zasílá zprávy, jak nebýt paličatými a uposlechnout tato sdělení. Pořád tam byl ale ten závazek, že jsme slíbili otci, že se setkáme. Snad mám dojem, že jsem se ještě před další cestou pomodlila o to více, než když jsme odjížděli. To by nebylo, aby nás druhá strana neutvrdila ještě další zprávou. V okamžiku, kdy jsem byla opět v plné síle pokračovat v cestě se mi bezpečnostní pás zasekl. Vší silou jsem s ním zkoušela povolit, ale nešlo to. Můj bratr se též snažil zapojit, ale ani on s pásem nepohnul. Sice moje auto bylo už trochu staršího tipu a věděla jsem, že ten pás se občas zasekl, ale toto bylo skutečně podivné. Nakonec jsme jej zdárně povolili a už jen pár kilometrů zbývalo k našemu otci. Schylovalo se k večeru a my projížděli vesničkami. Plánovali jsme si, co vše podnikneme, až budeme na místě. Zrovna jsme sjížděli takový menší kopeček, který se stáčel do zatáčky.

V tom to přišlo!

Moje letité auto se stávalo neovladatelným. Začalo se smýkat a klouzat po vozovce. Snažila jsem se zastavit, brzdit ale nic nepomáhalo. Otočili jsme se na té neudržované vozovce, jako na kolotoči. Už jsem jen stačila zaslechnout, jak můj bratr zvolal NE! To slovo, které doprovázel strach o sebe i o nás. Moje sestra, která seděla vedle mě musela křičet. Byla jsem tak bezmocná a nemohla jsem udělat nic. Volant se mi stále smýkal a nešel vůbec uchopit. Moje auto najelo předním kolem na pařez, který byl u svahu tak 5 m nad řekou.

Auto vskutku letělo vzduchem a pro nás se čas zastavil. Zavřela jsem oči a všemu jsem se poddala. Boky auta se deformovaly nárazem a já jako bych vše měla utlumené. Celý život mi proběhl na lusknutím prstu. Mé dětství, mé studium. Má rodina a přátelé. Cítila jsem, jak se auto točí. Jako kdyby si s ním vítr pohrával. Čekala jsem na to, až bude po všem! Otočili jsme se nejspíše 3 x na kola auta a střechu. V neposlední řadě byl všemu konec a auto dopadlo na všechna čtyři kola v řece. Byla jsem v šoku, ale na živu! Otevřela jsem oči a dívala se před sebe. Své auto jsem nepoznávala. Bylo bez předního skla a všude kolem mě se objevovaly střepy. Ještě předtím zvolal na mě a sestru bratr. Jste v pořádku?! Sestra chvíli váhala nad svou odpovědí, ale nakonec řekla ANO. Dívala se na zem. Voda z řeky zalévala její nohy od kotníků až ke kolenům. Museli jsme se ihned dostat z kabiny deformovaného vozu. Přes vypadlé čelní sklo jsme se postupně dostávali ven. Řeka byla ledová a dokazovala svou sílu. Podařilo se! Nějakým způsobem jsme se dostali až k vozovce. Museli jsme se obejmout, protože když jsme viděli, v jakém stavu je naše auto a my jsme to přežili, to bylo pro nás velkým zázrakem. Bez váhání bratr zavolal pomoc. Byli jsme promrzlí, zničení ale po druhé narozeni. Zavolal i otci a mamince. Od obou se dostavila vlna výčitek, emocí ale také i lásky. Následující události se seběhly už rychleji.

Hasiči auto vytáhly a jednomu z vedoucích hasičů zůstával rozum stát nad tím, že auto skončilo v řece na tak přehledném úseku. Měli jsme obrovské štěstí, že auto v řece neskončilo střechou dolů podotkl jeden z hasičů.

Protože jsme byli daleko od domova a bez auta domluvili jsme se s maminkou, že nás vyzvedne v nejbližší vesnici. Laskavost hasičů nás odvážela na místo určení. Nešlo jinak, ale musela jsem ještě tento zážitek rozebrat mezi svými sourozenci. Shodli jsme se na jediném. Při pádu nás doprovázela vyšší síla, ať už andělská, anebo samotná boží. Každý z nás měl stejný pocit, jako by nás zahalila nějaká nehmotná izolace plná světla a chránila nás tak před zraněním. Až na jeden malý škrábanec, který jsem měla na ruce se nikomu z nás nic nestalo. Při tomto dialogu, který jsme ve voze hasičského auta vedli, jsem musela spustit slzy. Od tohoto dne se život nejenom mě, ale i mým sourozencům změnil. Nebyl ještě správný čas odejít z tohoto světa a vrátit se domů. Občas bývám pesimistická nad nějakými problémy, které mě potkají, ale vždy když si vzpomenu na tuto událost stojí za to posilovat svou víru a věřit v sebe sama a Andělům, které máme po boku.

Nikdy nejsme sami jsou stále s námi, ochraňují nás a dávají nám ty nejkrásnější myšlenky.

Tolik lásky a radosti. Stačí jenom je pozvat dál do svého srdce a každé varování, které nám ze samotných nebes sesílají vyslechnout. Tímto bych chtěla složit obrovský DÍK za všechny Anděly.

Autorka článku: Kateřina Havlíčková

Komentáře