Kateřina Havlíčková: Nečekaná návštěva

Realita není jenom ta realita, kterou lze nahmatat. Je to také ta realita, která je v nás. V naší mysli, ve které se odehrává nespočet myšlenkových pochodů a dalších různých realit právě těch nehmotných. Dnešní den se odehrál právě v tomto duchu. Já bych poukázala na tuto nehmotnou realitu. Uvědomme si prosím, že mezi námi existují dva světy. Jak ten hmotný, ve kterém využíváme svá těla, tak i ten nehmotný, kam se odebereme všichni po skončení našich životů. Právě tady je náš skutečný domov.

Ve 12:30 jsem očekávala návštěvu. Svého bratra. A když přišel a vstoupil do dveří povídá:

„Možná jsem někoho s sebou přivedl.“

Ano? Skutečně možná? Protože já u dveří někoho vidím. Řekla jsem si v duchu a kolem mne kolovala spousta myšlenek. Byla to hodně vysoká postava. Skoro až vyjímala cíp dveří. Pohodlně jsme usedli ke stolu a povídali si o všem možném co se za dobu, kdy jsme se neviděli událo. Popíjeli jsme čaj a vodu a zakusovali čerstvou bábovku co jsem upekla. Bratr nepohrdl ani jablkem z mísy plné ovoce, která byla též nachystaná ke konzumaci. Jak dojídal poslední kousek jablka náhle mu vypadlo z ruky. Pousmáli jsme se nad touto situací a pokračovali dále v debatě. Zkrátka nic neobvyklého. Následně začal povídat o ženě, která se mu zjevila ve snu. Měla dlouhé, bílé šaty a stála ve dveřích. Skutečně zajímavý příběh. Při této debatě jsem uchopila sklenici s vodou, že se napiji. Jakmile jsem se snažila ji položit, sklenice mi vyklouzla a spadla na stůl a veškerá voda, která v ní byla se rozlévala po stole. Následně i po zemi a bratr s dobrým předstihem stačil uskočit.

V tuto chvíli mi to přišlo už divné. Voda, která zalévala celý stůl i zem se osušila a já se posadila opět ke stolu. Mé tělo bylo ztuhlé, jako by čekalo na přenos nějakých informací. Má mysl byla otevřená, a tak jak, když se zapne televizor, tak v mé mysli se objevil naprosto ohromující obraz. Žena vysoké postavy. Oblečená do krásných prošívaných šatů, které tvarovaly její postavu. Možná svatební, možná to byly šaty ke každodenní příležitosti. Stále je mám před sebou. Jak krajka lemovala její štíhlý krk a dlouhé rukávy zakrývaly její pokožku. Dlouhé tmavé vlasy měla vyčesané dopředu, jako by tím dávala najevo, že se právě procházela ranní rosou při východu slunce. Ta svěžest ta volnost toho pohybu, naznačovala svými rozevlátými vlasy. Její obličej byl bohužel rozostřen. Ale silueta byla naprosto dokonalá a těch detailů na jejich šatech mě zanechávala v údivu. Vše jsem ihned vyobrazila také svému bratrovi. Nemůže být v životě nic náhoda, protože takovéto věci se prostě stanou. Při pomyšlení na to, jak to vše sedělo a zapadalo jako dílek do nějaké mozaiky. Jeho sen a moje skutečná vize té ženy. Úžasné. Stála naprosto tam, kde stála i v jeho snu. Mezi dveřmi naší kuchyně a celou dobu nás nejspíš pozorovala. Ihned mi bylo jasné, že tou sklenicí vody, která se mi dostala z ničeho nic z ruky byl její záměr. Čekala na to až může odejít do světa, který jí je tak blízký a přitom, tak neznámý. Měla strach. Ale těšila se, že opět půjde domů. Jak jsem si mohla z těch pocitů, které mi předávala vyjádřit. Na mé hrudi se objevila tíha. Tíha z toho, že má obavu, co ji čeká. Ničeho jsme neváhali a začali s ní komunikovat.

Naše společné začátky s bratrem byli také těžké, protože i my jsme se báli navazovat spojení s těmito dušemi.

Čas nás zocelil a zkušenosti také. Takže ve své podstatě je to pro nás už docela běžná věc. Jsou to lidé jako my. Neboli byli lidmi jako jsme my. Nyní jsou bez těla, protože tělo je jen nástroj uskutečnit své plány v této hmotné realitě. Je to jako odhodit starý kabát, který již nepotřebujeme. I každý z nás ho jednou odhodí. Přesto však budeme vědět, že tu budeme věčně. Vraťme se tedy dále k našemu úžasnému zážitku. Ta žena tam pořád stála a čekala až se jí otevře portál. Respektive až jí ho mi otevřeme. Myslím si, že sami tyto duše ho otevřít neumí, protože mohou býti dosti zmatené, nebo jejich strach je silnější než jejich představa štěstí, kterou zde najdou. Když odvádím duše vždy se snažím s nimi komunikovat, protože je beru jako sobě rovné. Své bratry a sestry. Vždy je uklidňuji, že je čeká lepší svět tam kam přijdou, nikoliv pak tady na zemi. Po těchto slovech ze mě veškerá tíha spadla. Tak jako by se kámen z mého nitra rozpouštěl nad ohromnou září lásky. Ona to vše pochopila. A my jsme otevřeli světelný tunel, do něhož mohla vstoupit. V tomto směru je hodně důležitá vizualizace. Tento portál si představuji jako velký proud nádherné energie složeného z čistě bílého a zlatého světla. Který prostupuje od stropu až dolů k zemi. Bratr vše sledoval a průběžně mě informoval co se děje. Portál jsem vytvořila těsně za ní, aby mohla v naprostém bezpečí pouze udělat krok. Bratrova slova byla:

„Celá chodba svítí. Svítí i poličky a květina.“

Pro mne to byl jasný signál, že se to vyvíjí velice dobře a že se zadařilo tunel aktivovat. Z té smutné a ustrašené ženy, která se bála jít někam co bylo pro ni neznámé najednou byla naprosto odevzdaná žena, jejichž důvěru vkládala do mě samé. Stále jsem měla zavřené oči a vše viděla tak živě a jasně, že jsem svůj vnější zrak vůbec nepotřebovala. Začala se na mě usmívat, že již je vše v pořádku. Její ústa začala být ostrá a já viděla ten nejkrásnější úsměv, jaký mi mohla z nehmotné reality předat. Usmívala jsem se na ní i já a cítila jsem tak obrovskou lásku. Jedním ladným krokem jako by vykročila směrem ke světelnému tunelu. Její ruka se zvedla a ona mi skutečně ještě zamávala. Byla tak šťastná. Já jsem zamávala zase jí. A v tomto posledním gestu bylo vše. Poděkování, důvěra, kterou do mne vložila, a i poslední ohlédnutí, že už ji nikdy nespatřím. A ona ta velice sebevědomá žena se vypařila jako pára nad hrncem a zanechala mě tak dojatou, jako malou dívku, která opět spatřila někoho blízkého. Tak mě to dojalo, že mé dojetí v podobě slz chtělo stékat po tváři. Měj se tam krásně a buď šťastná ELEANOR. To bylo první jméno, které mě po kontaktu s ní napadlo. Vše náhle utichlo a celou kuchyň zalévalo bílé světlo. A ten prostor, kde Eleanor před pár minutami stála zalévala čistota. Byl to nejenom pocit, ale i skutečný obraz toho, že už je pryč.

Tyto řádky věnuji s veškerou úctou a láskou právě této duši, která se bála vrátit zpět domů.

Autorka článku: Kateřina Havlíčková

Komentáře