Kateřina Havlíčková: Z bodu A do bodu B

Dnes cestuji autobusem na Slovensko a v tom všem mi to připadá tak úžasné. Cesta je pořád přímá. A i když je přímá, tak člověk pociťuje sebemenší pohyb, jako známka toho, že se přibližujeme ke svému cíli. Z bodu A do bodu B. Z rozloučení od rodičů či lásek, k návratům svých blízkých, nebo k pracovnímu jednání. Za těmito slovy je spousta otázek a spousta odpovědí. Stačí si jen domýšlet. Okolní osvětlení, ať už z průmyslových zón, které jsou při silnici, nebo záblesky malých vesniček házejí jiskru na okno autobusu, u kterého sedím.

Také jak projíždějí auta a osvětlují silnici, po které náš autobus lemuje pohyb, zobrazuje se vodorovná, svislá čára pruhů a tančí. Tančí po té silnici jako padající hvězda. Ne proto, že je tak rychlá, ale právě proto, že se snaží být tak stejně jasná jako je ona. A jak tak vše pozoruji je dlouho nic. Dlouhé prázdno, kde nejsou ani jasná světla, ani patrná svodidla. Pouze náš autobus a pár hvězd. Malý kousek vesmíru, který nás z té temnoty dostane. Střípek naděje a radosti. Můj odraz v okně, který je stále se mnou. Usmívá se na mě, dává mi lásku a podporu. Jako by vedle mě seděl Anděl cest. Můj opatrovatel a malý zázrak. Velký kousek mé samotné. Mé niterné podstaty a mého bytí. Můj rojící se meteor hvězd. Můj životabudič a průvodce. A jak tak na sebe hledíme, pozastavujeme čas a věnujeme si stále věrné úsměvy.

Objevují se první světla, která prostupují přední částí autobusu z protisměru jedoucích aut. Jsme zachráněni. Je tu život. Světla pouličních lamp, malé známky civilizace, plné naděje. A z tohoto místa, kde se právě nacházíme je jako krásný kousek na dlani, který je třeba opatrovat. Ten krásný kousek civilizace, který značí, že jsme brzy v cíli.

Autorka článku: Kateřina Havlíčková

Komentáře