Jak se vyléčit bez léků – má osobní zpověď

Já jsem se vlastně narodila s takovou jednou možná hezkou vlastností. 😀  Vždy jsem chtěla nějakým způsobem pomáhat lidem. Když mi bylo asi 13, chodívala jsem ze školy přes takovou zkratku. Byl to takový velký, krásný les, kde podél cesty tekl potok. Bylo to vážně kouzelné. Vždy jsem se zastavila na mém oblíbeném místě. Říkávala jsem tomu „místo u sedmi kamenů“. Kdo ví, proč zrovna u sedmi kamenů, když těch kamenů, ba dokonce obřích šutráků, tam bylo několik? 😮 Pokaždé jsem spočinula na tom jednom a přemýšlela. Čím více jsem se podél této cesty procházela, tím více jsem si všímala, že toto místo není jenom mé oblíbené, ale také většiny dalších lidí, co si tam dělávali piknik. Den, co den jsem tam potkávala čím dál více odpadků. Mě, jako třináctileté dívce se to ale nelíbilo. Byl to můj svět, kam jsem chodívala dobít svou energii. Upřímně jsem z toho byla zhrzená. Už tehdy jsem vnímala, jak si se mnou stromy povídají, jak vnímají že položím svou dlaň na jejich obří kmeny. Když jsem šla ale cestou už naposledy zrovna na podzim, přiložila jsem na jednu z větví velice pěkný nápis:

„Nenič to, co se nemůže bránit, zachovej to, co máme. Příroda nám jednou poděkuje.“

Tato slova jsem si sepsala ve škole na papír a přilepila jsem ho na jeden ze stromů, který vedl podél cesty. Dnes již vím, že tento nápis každého spíše rozesmál, než ponechal v zamyšlení. Neustále jsem si vymýšlela nějaké pohádky, které člověka uzdravují. Tak jak jsem sahala na stromy, představovala jsem, že je léčím a oni vyrostou ještě do větších výšek. V létě budou dávat stín a naopak v zimě budou zase chránit od velkých nánosů sněhu.  Tak takové bylo mé dětství.

Než jsem nastoupila jako zdravotník do nemocnice neustále jsem přemýšlela, co v životě bych mohla dělat, jak někomu pomáhat a dělat to, co by mě naplňovalo. Máma za mnou chodila neustále s tím, že si mám udělat masérský kurz, protože můj dotyk je něco báječného. Kladla mi na srdce, že v konečkách prstů je něco jako harmonie, klid. Kterak já popletená dívka jsem tomuhle mohla uvěřit? Ano, vždy jsem smýšlela nad věcmi trochu jinak a vždy jsem se zajímalo o větší hloubku podstaty, ale máminu větu jsem tehdy ještě nechápala. Každopádně přihláška na kurz zdravotníka byla podána. Kurz jsem úspěšně zvládla a za necelý měsíc jsem nastoupila do nemocnice.

Ale to jsem ještě nevěděla do čeho jdu.

Práce byla skutečně pestrá. Líbilo se mi, že není stereotypní. Skoro každý den se měnily tváře na oddělení. A prakticky každou hodinu se měnil absolutní systém. Tahle postel patří tam a Pan Novák bude ležet na pokoji číslo 5 a Paní Vomáčková musí být za 5 minut na sále. Víte, co mě na této práci bavilo nejvíce? To, že jsem mohla přijít do toho pokoje pacienta, pozdravit ho, nalít mu čaj a zapnout třeba rádio. Možná to zní divně, ale dokázala jsem se do těch lidí vcítit. Vždy jsem se seznámila s někým moc milým. Byla jsem nadšená ze starých babiček a dědečků, jak mi občas vyprávěli. Jak mi nabídli kousek domácího ovoce ze zahrádky, co jim rodiny donesli, anebo když se na mě usmáli. Setkala jsem se i s tím, že mi pár těch nemocných povědělo, že mám krásné oči, že jsem anděl, který jim pomáhá s praktickými činnostmi. Tohle byla pro mě skutečně největší hodnota. Hodnota větší jak celý plat. Jeden den byla plánovaná lumbální drenáž, já jako asistent jsem musela stát vedle pacienta a držet ho v případě, že by se pohnul. Byl to zákrok, při kterém se píchla jehla do páteře, odkud se pak z míchy odebíral mok. Tehdy tento zákrok podstoupil asi 19. letý klučina. Vší silou jsem ho držela, aby se ani nepohnul, začal plakat a myslím, že měl i trošku strach. Všimla jsem si, že měl ruku položenou vedle hlavy. Stiskla jsem mu ji a představovala jsem si, že je kolem něho světlo, které ho chrání.

On si toho samozřejmě všiml. Bylo mu to trošku trapné, že ho za ruku musí v jeho letech držet zrovna holka, ale cítila jsem s ním a prožívala jsem i veškerou bolest. Dokázal se uklidnit a zákrok dopadl nakonec v pořádku. Tento zážitek mě nejvíce hřál u srdce a že jich nebylo málo. 😊 Poznala jsem spoustu osudů a spoustu lidí. Tato práce měla i své temné stránky, kdy jsem sloužila třeba noční službu a dostali jsme urgentní příjem. Pacienti byli alkoholici, lidé závislí na drogách, nebo lidé bez domova. Já jsem vlastně nikdy nedělala v tomto rozdíly. Nikdy jsem nikoho neodsuzovala jenom proto, že je na něčem závislý. Vždy jsem jednala s citem, empatií… Vždy mě to i zamrzelo, když někdo z personálu jednal s těmito lidmi jako kdyby byli kus odpadku.

Více jsem to pozorovala a pochopila jsem, že je to vlastně jako magnet. Když někomu dáte snídani s odporem, a ještě si neodpustíte pár ošklivých poznámek s útokem na jeho osobu. Je jasné, že se daný člověk na vás podívá velice ošklivě, ba se chová i agresivně.

Ano, i toto se skutečně stalo. K takovým to lidem jsem měla sice určitý respekt, ale neviděla jsem důvod s nimi takovým způsobem jednat. Pochopila jsem a také to tak působilo, že když jsem na ně byla milá já, tak oni dokázali být zase velmi zdvořilí ke mně.  Mnohdy se nestačili i mé kolegyně divit, jak jsem to dokázala, že jsem celou snídaní tzv. nacpala do Pana Vomáčky, který se opil a popral: „Vše je o přístupu, děvčata“, pomyslela jsem si. 😊

Další etapa pro mě zcela nová byla, setkání se s koncem života.

Nikdy jsem se o tom na oddělení nezmínila, protože bych z mé strany byla za blázna. Jistě bych dostala doporučení na psychiatrii. Smrt je vlastně velmi zajímavá. Než přijde v pokoji se udělá zvláštní ticho. Energie je velmi hustá a těžká. Vždy mě při těchto zážitcích ztuhlo celé tělo. Jako kdybych měla na nohou kameny. V mysli se mi objevil vždy nějaký záblesk. Jako kdyby za postelí stály nějaké bytosti, které pomáhají s přechodem na druhou stranu. Jakmile se to stane, vše se tak nějak příjemně rozpustí. Jestli jsem z těchto zážitků byla někdy smutná? Mohu říci, že ze začátku mi to bylo dost líto, ale postupně jsem pochopila, že vlastně duše je věčná a jednou se navrátí domů.  Byla to vždy velmi příjemná záležitost. Je to něco jako být tady na dovolené na návštěvě a pak najednou přijde ten čas a jsme doma.  A v tom je to krásné a jedinečné. Nebojte se toho. V nemocnici jsem byla už druhým rokem, stále byli nové a nové příběhy, které nutili člověka přemýšlet.  Více jsem začala vidět do všech těch věcí co se kolem léčby dějí. Není to nic co by mě motivovalo k tomu, že z nenadání si začnu pořizovat tyhle a tyhle prášky.

„Tady máte snídani a k tomu si zapijte prášek na tlak, na bolest hlavy, na žaludek a taky prášek na to, že jste byl v noci agresivní“. Ano Pán byl sice agresivní, ale vzpomeňme je to o PŘÍSTUPU. Na druhou stranu, proč by se někdo měl s někým babrat, když je lepší sáhnout po léku, který jej utlumí?! Víte práci, kterou jsem dělala, to že jsem mohla být někomu užitečná … to, že jsem byla na někoho milá a on byl milý ke mně bylo známkou toho, že jsem to dělala od srdce. A když děláte něco od srdce, někoho dokážete přeladit na lásku a v momentě vám to dokáže zase někdo zničit, ať už svým přístupem, nebo bezohledností nemá to smysl. Konkrétně v takto velké společnosti, kde jsem pracovala.  Jsou určitě nějaké výjimky, ale ty nebyly vidět.

Vždy jsem věřila, že člověk má tu moc, že se dokáže uzdravit sám.

Že pokud věříme, že máme auru – naše energetické pole, vše je to o energiích. Léky, těch je celá řada. Celá řada všelijakých názvů, o kterých ani nevíme co znamenají. ŠKODÍ a budou nadále ŠKODIT. Budou utlumovat bolesti, ale nebudou léčit. Budou dávat pocit falešných nadějí, abychom se mohli stávat závislejšími. Budou rozhazovat organismus a naši mysl zatemňovat, abychom nenalezli své poslaní, pravdu a nejdůležitější věc SAMI SEBE. Tohle jsem věděla už dávno! Byla jsem z toho všeho celá zkroušená až na mě vyskočil jeden příspěvek. Zasvěcení do REIKI, chcete se naučit pracovat s energiemi? Chcete se naučit léčit nejen sami sebe, ale i své blízké? To bylo přesně ono! To bylo to, co jsem potřebovala.

Neváhala jsem a ihned jsem se ozvala a tentýž den jsem ještě poslala přihlášku. Za nějaké tři týdny proběhl samotný seminář Reiki spojený i se zasvěcením. Přišla jsem na to, že s tímto darem sebe léčení (jak by někdo řekl) se již narodíme, ale během života je nám to nějakým způsobem zablokováno. Tohle byla cesta, jak se znovu najít.

Jak konečně využít svůj cit a potenciál, jak mohu pomáhat i ostatním, aniž bych jim předepisovala nějaké léky.

Byl to naprosto úžasný zážitek. V životě jsem se necítila tak skvěle. Ještě tentýž den jsem šla do práce na noční směnu. Setkala jsem se s komentáři typu „wow dneska jenom záříš“ nebo „nejsi zamilovaná“? Ve skutečnosti jsem se zamilovala do tohoto umění.  Mou první obětí byla má vlastní máma, která mě chtěla strčit na masérský kurz.  Můj dotyk o to více ještě Reiki prohloubilo a dalo mu konečně tu správnou formu. Migrény, menstruační bolesti, bolest kloubů to vše se energeticky odblokovalo. Byl to pro mě zázrak, kdy jsem na místo po prášku pouze přiložila ruce na danou oblast. Má vnitřní energie se celá srovnala a již jsem nebyla tak nevyrovnaná jako dříve. Tento zázrak byl pro mě konečně velkým zlomem v tom, že dokáži pomoci i více lidem. Že jim dokáži ukázat cestu v něčem jiném, než jsou prášky a jejich vedlejší účinky. Že jednou ta manipulace v nemocnicích skončí. Ale to by bylo velmi daleko náročnější přání. 😊

Každopádně zadala jsem si menší inzerát ohledně pomoci s problémy, které vyřeší Reiki.

Pár lidí se mi vysmálo a ukazovalo si na mě, jako na nějakou čarodějnici.

Ale dnes už vím, že to byl pouze strach z něčeho nového. Spoustu lidí věří právě tomu, co je v reklamách a podložené na nějakých výzkumech. A proč také? Protože za tím vším vidíme nějakého velmi uznávaného vědce, s mnoholetou praxí, který společně se svým týmem pracovali dnem a nocí na něčem co nám ve výsledku může zničit život. Co nám vlastně ještě blíže uškodí, abychom se mohli ihned hlásit u Pana doktora, proč máme vředy. Nejsou to náhodou ty vedlejší účinky z těch léků?  A tak si nás lékaři přehazují jako brambor a pořád dokola končíme na všelijakých vyšetřeních. A na co jsme zapomněli? Že daleko důležitější je věřit v sami sebe. Dáváme svůj život do rukou lékařů, přitom my sami jsme zodpovědní za svůj vlastní život. Za své zdraví. Za svou energii, ze které jsme vzešli.  Kdy jsme si pověděli, že tahle bolest má nějakou duchovní příčinu? Že je to něco, jak s námi mluví naše duše. Uveďme si to na příkladu. Bolí vás záda, stále a pořád dokola. V noci vás to budí a nemůžete spát. Důvodem je to, že vaše duše dává signál tělu: Hej člověče, zapomněl jsi někomu odpustit, tak s tím něco udělej, ať můžeme zase normálně s tělem fungovat.“ Jak je možné, že v momentě, kdy dokážete odpustit se vše srovná a vám se uleví a bolesti přestanou?

Připomíná mi to mou první oficiální klientku (doufám, že mi promine, že to zde zveřejňuji) ale je to velice skutečný případ. Říkejme jí třeba Monika. Monika se mi ozvala na základě podaného inzerátu. Svěřila se mi se svým příběhem. Byla momentálně těhotná a otec jejího dítěte oni neměl zájem. Řekla jsem si, že je to výzva, kterou musím přijat. Konečně jsem se cítila skutečně potřebná i v tom co jsem nyní absolvovala. Monika měla v sobě tolik nahromaděného vzteku vůči svému ex příteli, že její povídání bylo skutečně dlouhé.  Už při prvním kontaktu jsem se dokázala na ni napojit a cítila jsem přesně to, co jí trápilo. Cítila jsem, že potřebuje skutečně ihned pomoci. Udělala jsem si velice zajímavý, pestrý měsíční program první pomoci. V němž byly zahrnuty Reiki terapie jednou týdně, afirmace na každý den a dvě meditace, které jsem sama sepisovala, když jsem se na Moniku napojila. Po uplynutí jednoho měsíce jsme se ještě domluvili na výkladu andělských karet, jak si vlastně Monika povede do budoucna. Stanovila jsem jí úplně úžasnou cenu 600 Kč, protože jsem věřila, že jí dokáži pomoci. Na první Reiki jsme se předem domluvili v čase, který Monice vyhovoval. Vše probíhalo na dálku. Doporučila jsem jí nějakou meditační hudbu a ona se pohodlně uvelebila do postele.

Své dlaně jsem spojila a svírala jsem v nich lístek s Moničiným celým jménem a datem narození. Ihned jsem začala vnímat, jak to vše funguje. Jako kdyby přes mou hlavu vstupovala energie, šla do dlaní a byla předávána Monice.

Cítila jsem také Moničino momentální rozpoložení. Byla vážně rozčílená. V okolí mého břicha jsem cítila velký tlak, tak jako kdyby tam byl kámen. A pak se stalo něco úžasného! Viděla jsem malinký plod velikosti tenisového míčku, jak tam spokojeně spí jako malý dinosaurus. 😊 Začala jsem mu posílat lásku. Všechnu lásku, která ve mně jenom byla. Tento zážitek byl natolik krásný, že sama, ačkoliv nemám ještě děti, tak mně skutečně dojal k slzám. Naše první terapie skončila a Monika se cítila o poznání lépe. Svěřila se mi, že cítila velkou tíhu v oblasti břicha stejně tak jako jsem cítila já.  Bylo to vážně neuvěřitelné!

Později jsme přišli na to, že Moničin vztek už přesáhl do takové meze, že se zkrátka usadil do oblasti břicha, což mohlo být velmi nebezpečné z ohledu na dítě.

Během týdne jsem vybírala různé afirmace, které by Moniku na motivovali k větší sebelásce k sobě samé, které by jí pomohli odpustit. Monika se cítila den ode dne lépe. Tato výzva mi zrovna přišla, když jsem se chystala na dovolenou, ale přišla v pravý čas. Následující týden jsem se už nacházela tzv. mimo realitu a užívala jsem si vysněného klidu. Na Moniku jsem ale nezapomněla a věnovala jsem jí zbytek svého volného času i na dovolené. Každý večer jsem seděla v restauraci, abych mohla být s Monikou ve spojení. Stále jsem jí vybírala afirmace na stolu restaurace a pak jsem spěchala na pokoj penzionu, abychom mohli posílat další Reiki. Bylo to pro mě něco nádherného, když to, čemu jsem věřila celý život takto funguje. Za týden jsem se vrátila zpátky domů a na Monice jsem pozorovala neuvěřitelné změny. Děkovala mi, že se dokázala zbavit té velké tíhy na břiše. Ještě stále tam bylo něco, co musela Monika v sobě zlomit. Bylo to to nejdůležitější. ODPUŠTĚNÍ. Odpustit svému ex příteli, že to, co se mezi nimi stalo má tak být a bude-li sama věřit v lepší budoucnost, tak určitě taková i bude. Sepsala jsem tedy meditace na odpuštění a na hojnost, protože i Monika jako svobodná matka potřebuje peníze. Neměla jsem ještě žádný takový program, který by mi pomohl sestříhat hudbu a můj hlas. Vše jsem tedy nahrála na mobil za doprovodu hudby. A co Monika? Byla nadšená! Meditace si pouštěla stále před spaním. Můj hlas ji uklidňoval a zharmonizoval. Byli jsme neustále v kontaktu. Stále jsem se zajímala, jak se Monice daří a jaké dělá pokroky. Velkým překvapením bylo to, že to vše celé sama zvládla ještě dříve, jak za jeden měsíc. Byla jsem na ni moc pyšná! Udělali jsme ještě poslední Reiki, která zharmonizovala všechny čakry a závěrem jsme se pustili do andělského výkladu. K překvapení nás obou byly karty ve prospěch Moniky. V životě jsem nezažila tolik vděčnosti za to na čem jsme obě dvě tak tvrdě pracovali. Byla to nesmírná pocta, protože Monika byla v zoufalé situaci a potřebovala nutně pomoci. Vážila jsem si důvěry, kterou do mě a do Reiki vložila.

Monika byla jedna z těch tisíců lidí, kteří se mi nevysmáli za to, co dělám, za to, jak pomáhám a toho jsem si moc vážila.

Náš tzv. detox tedy skončil a vše to již bylo jen a jen na Monice.

A otázka pro Vás… věnoval by se Vám někdy lékař (mám na mysli lékaře z nemocničního prostředí) takovou péčí, jako měla Monika?

Byl by nějaký lékař schopný během svého pobytu vám pomáhat, aniž by řešil to, že momentálně tráví čas na nějaké dovolené?

Tady je ten pravý rozdíl v tom, že něco děláte skutečně od srdce.

Pokud se ptáte, co bylo s Monikou, tak mě samotné to nedalo a po nějaké době jsem se jí sama ozvala, protože mě zajímalo, jak si vede. Opět jsem dostala vlnu pochvaly a vděku a samozřejmě i Monika dostala ode mě velice krásnou zpětnou odezvu. Protože ex příteli dokázala odpustit, vyskytly se jí i nové nabídky na práci a z toho malého dinosauríka nakonec bude kluk, a dokonce ex přítel se s Monikou začal normálně bavit a projevil i zájem o dítě.

A že je to zázrak? Možná… Každopádně je důležité abychom se otevřeli i druhé straně léčby, konkrétně Reiki. Není důvod mít z něčeho strach.  Jakmile nás pohltí strach veškerá naše víra bude ztracena. Mnohdy mi je také líto, jaké velice nepěkné ohlasy na Reiki mají některé weby. Jsou to ale mylné informace podložené na manipulaci založené právě na strachu. Protože důvodem toho strachu je svěřit svůj život do péče lékařů. Buďme zodpovědní za své životy. Není důvod ke stydlivosti se svěřením se vašeho problému. Terapie jsou vždy anonymní a pokud člověk sám chce být změnou pro svůj život je více pravděpodobné, že se dokáže vyléčit, aniž by platil přehnané peníze za léky. Budeme si Vás vážit a hýčkat, protože nám společně jde o jediné… abyste objevili své nové já a užívali si život novými doušky.

https://altya.cz/reiki-terapie/

Uvěřme léčebným energiím, že jsou tady a teď, pro každého, protože jakmile toto pochopíme dokážeme se ponořit do hloubi své vlastní duše. Sladíme se v jedno a o to tady jde.

Zajímáte se o dané téma, nebo chcete o daných tématech vědět ještě více? Přidejte se do naší uzavřené facebookové skupiny, kde vám na vaše dotazy s radostí odpoví celý náš terapeutický tým zdarma. Do skupiny se můžete přidat kliknutím zde

https://www.facebook.com/groups/197816281135603/?source_id=481584562342712

 

S láskou Kateřina

 

 

 

 

 

 

 

 

Autorka článku: Kateřina Havlíčková

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů