Proč děti ve škole trestáme za to, když udělají chybu?

Zkusme se na chvíli zastavit a poohlédnout se kolem sebe. Přestože je dnešní doba mnohými články nebo dokonce celými publikacemi označována za to „nej“ období, ve kterém máme možnost žít; je paradoxně neustále doprovázena strachem a manipulací. Mít strach je lidskou přirozeností, neboť nás upozorňuje na možná nebezpečí, která mohou ohrožovat náš život.

Pokusme se podívat každý sám na sebe. Opravdu pociťujeme pouze onen přirozený strach zmíněný výše, nebo jsme i paralyzováni jinými strachy?

A odkud vlastně naše obavy obecně pramení?

Co je to za obavy? Strachy, které lidé ve svém životě nejčastěji pociťují, jsou strach z chudoby, strach z kritiky, strach o své zdraví, strach z toho, že ztratíme milovanou osobu, strach ze stáří a strach ze smrti.

A nyní se zkusme v mysli přenést do školních lavic. Zkusme si sami sebe představit zpět ve škole. Z čeho jsme měli největší strach? Já si to pamatuji moc dobře. Ta nekonečně dlouhá minuta ticha, při níž se všem potily ruce, bolelo nás břicho a čekali jsme, dokud paní učitelka za katedrou nevysloví:

„Tááák, kolikátého dnes máme? Hmmm, sedmého, takže k tabuli přijde….“

Celá třída se cítila jako před popravou.

A proč?

Z čeho jsme měli strach?

Měli jsme strach z kritiky. Strach z toho, že látku neumíme dostatečně dobře. Strach z toho, že se ztrapníme, že nám učitelka vynadá a dá nám špatnou známku. Tím to ale zdaleka nekončí – následně nás celý den bolí břicho z toho, když si pomyslíme na to, že přijdeme domů a tam pro špatnou známku začne druhá „houbová polévka“ nebo v tom horším případě bitka.

Jaké je to absurdní! Škola, instituce, která má mladým lidem předávat vzdělání a hodnoty pro jejich budoucí život; je trestá za to, co nevědí, místo toho, aby je podporovala v tom, co vědí, v čem jsou dobří a upevňovala je v tom, co jednou mohou životě dokázat a udělat pro jiné.

Proč je náš vzdělávací systém i v současnosti nastaven tak, že při písemkách, zkoušení, testech a maturitách se soustředí na to, kolik jsme toho měli nesprávně a ne na to, kolik jsme toho měli správně?

Proč učitelé opravují písemky formou měl jsi 10 odpovědí nesprávně proto ti dávám trojku? Proč nenapíší, měl jsi 15 odpovědí správně, dostaneš dvojku, a když jich bude příště správně ještě o něco více, může to být i jednička? Proč se vzdělávací obec i dnes přiklání k tomu, aby v žácích namísto motivace a podpory posilovala strach a hrozí jim tresty? Nemáš úkol, dostaneš poznámku, dostaneš pětku, dostaneš doma napsat 100x, že domácí úkoly se nezapomínají.

Jak prosím? Doba nevolnictví se snad už dávno skončila.

Proč mnoho učitelů trápí žáků „svým“ předmětem a znepříjemňuje jim studium jen proto, že žák nechce celý svůj život zasvětit matematice, ale chce jít studovat jazyky, dějepis, sport a podobně? Dodnes jsem nepochopila tu absurdnost, že rodič bude žáka nutit chodit na doučování z „matiky“, aby nepropadl, do čehož také navíc investuje hodně peněz.

Kdyby ty peníze vložil do toho, co žákovi jde, v čem je dobrý, co ho baví; tak už po střední škole by mohl být dotyčný žák v dané oblasti excelentní.

Pak by se v Čechách i na Slovensku neřešilo to, že máme v mnoha oblastech málo odborníků a pokud i nějací jsou, odejdou znechucení naším systémem raději studovat nebo pracovat do zahraničí.

A víte, jaká je odpověď na tyto absurdní, avšak stále přetrvávající situace?

POCIT MOCI.

Jsem někdo.

Jsem autorita.

Já, učitel, jsem více než ty, žák.

Pokud se budeme ještě s tímto přístupem setkávat v našich školách i v roce 2020, změna k lepšímu přijde opravdu velmi pomalu, ačkoliv mohou přicházet každý rok nové reformy, které mají zefektivnit a zlepšit procesy učení. Položme si nyní jednu zásadní otázku. Co znamená umět dobře učit? Skutečně se dobrý učitel měří podle toho, že je chodící encyklopedií, a přitom z něj žáci mají bolení břicha? Nebo je dobrým učitelem ten, který se snaží být pro žáky spíše přítelem než autoritou a ten, který taktéž své vědomosti během praxe postupně nabírá a upevňuje? Zkusme si odpovědět, každý sám za sebe, se kterým z těchto učitelů bychom chtěli trávit vyučování my. Tak, jak jsem na to poukazovala už několikrát v mých článcích – děti jsou primárně emoční. Pokud k nim nastavíte výsledkový systém výuky založený na strachu a trestech, nedivím se, že to dnes ve světě vypadá tak, jak vypadá.

Jako učitelé bychom si měli uvědomit jednu zásadní věc, kterou řekla ve svém projevu na TEDu Rita Pierson: „Děti se nebudou učit od někoho, koho nemají rádi.“ Ano, donutíte je svým diktátorským přístupem udělat, co po nich chcete, ale nezabezpečíte si tím jejich větší respekt, uznání; to, že budou mít váš předmět rádi a už vůbec ne vaši celkovou oblíbenost.

A o to tu vlastní celou dobu jde, ne?

Většina učitelů má také strach. Strach z kritiky. Dělají ze sebe umělé autority bez citů, jelikož si myslí, že když žákům ukáží, kým jsou a co vědí, budou je žáci respektovat. A když se náhodou spletou, místo toho, aby si svou chybu přiznali, reagují slovními útoky a tresty, například ve formě úkolů.

Proč žákům ukazujeme takový přístup k životu? Proč je vlastním chováním učíme, že za chyby se máme stydět, že je máme skrývat, že chybovat je obecně nesprávné a že uznávaný bude pouze ten, kdo je dokonalý a bezchybný. Přitom si i my ve svém nitru přejeme být jednoduše sami sebou, omylní a přirození.

Když dítě dospěje, chceme od něj, aby bylo průbojné, cílevědomé a někam to dotáhlo. Ale když chodí do školy, říkáme mu: „buď ticho, nežvaň hlouposti, z tebe nic nebude“, trestáme ho za chyby.

A pak se mnozí učitelé mohou divit, když jejich dospělé děti přijdou domů z práce na pokraji zhroucení proto, že na ně celé dny „řve a šlape“ šéf v práci. Jedním z možných důvodů, proč se šéf dnes chová takovým způsobem, byl jeho učitel, který v něm v minulosti zanechal tak velké trauma, selhání, pocit méněcennosti a frustrace; že si to dnes tímto způsobem kompenzuje na jiných.

Být dobrým učitelem není snadné. Není to lehké přitom všem, co učitelé musí kromě soustředění se na vyučovací proces ještě stíhat. Možná někdy prvním krokem k tomu, jak se stát dobrým učitelem, je, stát se dobým člověkem. Zkusme přestat obviňovat stát z toho, že máme malé platy, ředitele z toho, že nám nedovolí pracovat inovativně, kolegy z toho, že se na nás snaží „donášet“ naše „nedostatky“ a rodiče z toho, že si v mnoha případech myslí, že jejich vlastní odpovědnost hodí na nás, učitele.

Možná kdybychom namísto toho všeho začali nejprve od sebe a od toho, abychom začali s našimi žáky budovat vztahy a zajímali se o jejich potřeby, byli jejich přáteli; byl by náš život mnohem více naplněnější. Věřte, že i když si myslíme, že jsme dospělí a máme tu moc diktovat dětem, co mají dělat; jejich láska, vděčnost a skutečný zájem o nás a naši hodinu, nás naplní mnohonásobně víc, než hraní si na umělé autority. Pouze tak, že začneme sami od sebe, můžeme budovat vzdělávání, které děti připraví na svět, který je tady a teď. Pouze když my sami budeme schopni upustit od svého ega a podíváme se tváří v tvář našemu strachu a přiznáme si naši emocionální zranitelnost –  až tehdy budeme připraveni žákům předat skutečné vzdělání a hodnoty, které začnou vytvářet ten svět, který tak nutně potřebujeme. Svět založený na porozumění, vzájemnosti, empatii, ale i svět kvalitních vědomostí, které však nebudou zneužívány k manipulaci a moci, ale ke zlepšování toho, co tu máme.

Jak jsem psala v úvodu článku: Škola, má být institucí, která má mladým lidem předávat vzdělání a hodnoty pro jejich budoucí život. Nemá je trestat za to, co nevědí; ale podporovat je v tom, co vědí, v čem jsou dobří a upevňovat v nich to, co jednou mohou v životě dokázat, udělat pro jiné a kým se mohou stát.

Autorka článku: Mgr. Nikoleta Manduchová, pedagožka, lektorka, spoluzakladatelka společnosti ALTYA