Když se problém vrací, hledejme, co v situaci zůstává stejné

Opakující se potíže často ukazují, že dosavadní přístup zachycuje jen část situace.

Člověk odkládá důležitý rozhovor. Dítě se při úkolu rychle rozčílí. Tým se na poradě dohodne na změně, ale za pár dní pracuje jako dřív. Každá situace má své vlastní souvislosti. Společné mají to, že samotné opakování už stojí za pozornost.

Často se nejprve soustředíme na to, co vidíme: odkládání, výbuch, ticho nebo nesplněnou dohodu. Hledáme způsob, jak chování zastavit. Jenže pokud se stále vrací, stojí za to podívat se také na chvíli, která mu předchází, a na to, co přichází po něm.

Co se děje těsně předtím?

Odkládání může na chvíli oddálit obavu z neúspěchu. Mlčení na poradě může člověku pomoct vyhnout se nepříjemnému střetu. Dítě, které při úkolu vybuchne, může prožívat bezradnost, únavu nebo strach z chyby. Z jedné situace samozřejmě nelze hned poznat, co se v člověku odehrává. Můžeme se ale začít ptát místo toho, abychom rychle přisoudili jeho chování nálepku.

Pomáhá vrátit se k několika konkrétním otázkám:

• Co se dělo těsně předtím?
• Co mohl člověk v tu chvíli prožívat nebo potřebovat?
• Co jeho reakce na okamžik změnila?
• Co se stalo potom?

Někdy reakce přinese krátkou úlevu, i když později situaci zkomplikuje. Právě proto se může opakovat. Dává smysl v daném okamžiku, ale její dlouhodobá cena bývá vysoká.

Porozumění není omluva

Zajímat se o souvislosti neznamená přehlížet následky. Pokud dítě ubližuje spolužákovi, je potřeba chránit ostatní a jasně pojmenovat hranici. Zároveň můžeme zkoumat, co dítěti pomůže zvládnout spor jinak. Pokud tým opakovaně nedodrží dohodu, je namístě mluvit o odpovědnosti – a také ověřit, zda je dohoda srozumitelná, proveditelná a zda má každý jasnou roli.

Porozumění nám pomáhá hledat řešení, které odpovídá skutečné situaci. Samotný zákaz nebo další připomenutí často nezmění podmínky, za kterých se problém vrací.

Změna potřebuje prostor k nácviku

Představme si dítě, které při chybě odhodí tužku a odmítne pokračovat. Dospělý může trvat na dokončení úkolu. Může se také zastavit a zjistit, zda dítě ví, jak začít znovu, a zda dokáže požádat o pomoc. Pak lze domluvit konkrétní další krok: krátkou pauzu, společné přečtení zadání nebo možnost opravit jednu chybu.

Podobně samotné školení v práci nezaručí, že se nový postup stane součástí každodenní spolupráce. Lidé potřebují příležitost si ho vyzkoušet, získat zpětnou vazbu a mluvit o překážkách, které při zavádění změny potkávají.

Výzkum podporuje význam těchto podmínek. OECD v roce 2025 shrnula, že sociálně-emoční dovednosti lze ve škole cíleně rozvíjet a procvičovat. Zároveň upozornila na roli vztahů, prostředí třídy a širšího fungování školy. Rozsáhlý přehled studií z téhož roku také popsal souvislosti mezi kvalitou vztahu učitele a žáka a různými oblastmi žákova života ve škole, včetně motivace, chování a pohody.

Jiná otázka může otevřít jinou cestu

Když se problém vrací, je přirozené chtít ho rychle zastavit. Vedle otázky „Jak to změnit?“ si však můžeme položit i další: „Co v této situaci zatím chybí, aby člověk mohl jednat jinak?“

Odpovědí může být větší jistota, jasnější dohoda, čas na nácvik, možnost říct si o pomoc nebo bezpečný prostor pro nesouhlas. Nemusíme hned vědět, která z nich platí. Důležité je začít konkrétní situací a ověřovat si, co skutečně pomáhá.

Když se příště objeví známý problém, zkuste si všimnout okamžiku, který mu předcházel. Právě tam se často ukáže první krok ke změně.

Co se ve vaší situaci děje těsně předtím, než se známý problém znovu objeví?

Autorka článku: Mgr. Nikoleta Manduchová