„Drobnosti“, díky kterým se nám vztahy s druhými zlepší o 100 %

Vy byste také někdy chtěli, aby Vás ostatní víc chápali, naslouchali Vám nebo Vás dokázali více ocenit? Ovšem, kdo by to nechtěl? A nejspíš pro Vás nebude ani žádným překvapením, že nejsnazším způsobem, jak od ostatních něco dostat, je nejdřív jim to samé dát. Náš vnitřní vztah vůči nám samotným se odráží v našem vztahu vůči druhým lidem, a právě ten se poté zpětně odráží ve vztazích druhých lidí vůči nám. Chceme-li, aby se druzí k nám lépe chovali, pojďme se nejdřív chovat my lépe k nim. Pokud jsou nám dost dobří na to, abychom si je v životě drželi, pak si to jistě zaslouží…

Věnujme druhým svou plnou pozornost

Když s námi druzí mluví, poslouchejme je, a nejen na půl ucha, ale skutečně jim naslouchejme a dávejme pozor, co nám říkají. Pro ně je to, co nám chtějí sdělit, důležité, a oni se o to, co pro ně hodně znamená, s námi chtějí podělit, tak je skutečně se zájmem poslouchejme. Co kdyby byli druzí duchem nepřítomní, když s nimi mluvíme? To bychom se s ostatními nemuseli bavit skoro vůbec, protože jaký by mělo smysl někomu něco vyprávět, když by posluchač stejně pozor nedával?

Většina z nás se soustřeďuje na to, co je důležité pro nás a co my chceme sdělit ostatním. A tak místo naslouchání vlastně jen tak nepřítomně přikyvujeme a přemýšlíme nad tím, co tomu druhému řekneme my a nejraději bychom ho hned přerušili, jak se už-už nadechujeme, abychom začali mluvit my. Ale k čemu bychom mu to vlastně říkali, kdyby i on nás poslouchal stejně „pozorně“ jako my jeho? Tak i když hoříme nedočkavostí, abychom tomu druhému něco řekli, co kdybychom místo toho své vlastní myšlenky zpomalili a věnovali se naplno druhému? Nejenže jemu to bude příjemné, ale nakonec i my budeme mít lepší pocit z toho, že jsme ho vyslechli a zároveň mu tím dali najevo, jak je pro nás důležitý.

Dávejme bez očekávání protihodnoty

Neberme naše osobní vztahy jako obchodní a neočekávejme od druhých za každou službu protislužbu. Prostě jen tak dělejme našim blízkým radost bez toho, abychom za to po nich hned něco chtěli. Všechno dobré, co uděláme, se nám stejně tak jako tak vrátí. Překvapujme druhé, dávejme jim najevo, že pro ně rádi děláme pěkné maličkosti, že oni nám za ten čas a námahu stojí.

Buďme vděční za jejich kladné stránky

Nezapomínejme naše milované oceňovat a čas od času jim říkat, čeho si na nich ceníme. Proč jsme rádi, že je máme v našem životě, a nechtěli bychom být bez nich. A nedělejme to jenom kvůli tomu, abychom udělali radost jim, ale dělejme to i kvůli sobě. Neberme jejich přednosti, jejich vlastnosti, kterých si na nich vážíme, jako samozřejmost. Děkujme za to, že své blízké máme. Jednou už někteří třeba v našem životě být nemusí a většinou si uvědomíme, co jsme měli, až to ztratíme, a pak litujeme, že jsme si něco ve skutečnosti tak cenného nevážili.

Neubližujme druhým zbytečně

Často si to, že druhým svým chováním ubližujeme nebo jak moc jim ubližujeme, ani neuvědomujeme. Zapomínáme, že mají city přesně jako my a trpí, když je někdo na ně zlý. Víc si snažme uvědomovat, jak naše chování na druhých asi působí, a vyvarujme se zbytečnému ubližování druhým. I když si možná myslíme, že on ublížil první nám, a tím pádem si to zaslouží, tak si to dobře rozmysleme. Nebude to k ničemu, když druhému ukážeme, že my také umíme klesnout na jeho úroveň. Druzí nám často ubližují také nevědomky. Nám druhý možná také ublížit nechtěl, jen si také neuvědomoval v danou chvíli, jak se k nám vlastně chová. Neděláme to samé často i my druhým? Že nejsme tak úplně schopni zrcadlit naše vlastní chování? Jestliže někdo něčím ublížil nám, tak se vykašleme na nějaký trest, nejen proto, abychom my sami zbytečně neubližovali, ale i pro klid nás samotných, prospějeme tím i sami sobě a naší energii, když nebudeme někoho zbytečně trestat za něco, co nejspíš stejně ani nemyslel tak, jak to bylo pochopeno.

I když už musíme někoho zkritizovat (je také pravda, že nemůžeme všem nonstop říkat jen pěkné věci), dělejme to tak, abychom ho tím neshodili, aby měl šanci zachovat si svou tvář. Všichni děláme chyby, a když druhého ponížíme, nejenže už máme na krku to, že on se cítí špatně, ale on ve své snaze zachovat si svou tvář, bude ještě k tomu nejspíš mít tendenci se obhajovat a omlouvat své vlastní chyby.

Jestliže chceme, aby nás druzí chápali, chápejme v první řadě my je

Když někdo udeří na nás s tím, že se chováme nepatřičně, obvykle dokážeme přijít s celou řadou důvodů pro naše chování. Měli jsme špatnou náladu, ten druhý nás přece naštval první, doma máme špatné vztahy s partnerem, rodiče nám jako dítěti nedávali dostatek lásky, což se samozřejmě z našeho podvědomí teď promítá do našeho dospělého života, my máme takové a makové priority v životě a představy o druhých a o tom, jak bychom se měli všichni chovat, vyrůstali jsme v takových a takových podmínkách a odmalička nás učili toto a tamto a tak dále a tak dále …

Ale myslíme i v případě ostatních lidí na to, že mají ke způsobům svého chování také své vlastní důvody? Nesuďme hned druhé za to, že udělali něco, co se nám nelíbilo. Zkusme se předtím raději zastavit a zamyslet se, co mohlo vést daného člověka k tomu, že udělal něco podle nás špatného. Možná si nese s sebou své šrámy na duši už z dětství nebo třeba z předchozích vztahů, možná měl on pocit, že je v ohrožení, tak se jen snažil bránit sám sebe, možná má právě nějaké problémy v osobním životě nebo ho třeba dnes jen naštval šéf.

Tak nesuďme hned druhé za jejich chování. My se přece také vždy snažíme zachovat nejlíp, jak to v tu chvíli jenom umíme. A přece se stane, že druhému ublížíme, protože si dopady svého chování často neuvědomujeme. Tak když my se snažíme chovat nejlíp, jak to jen umíme, nejspíš ostatní v tom nejsou jiní a také se vždy snaží udělat to, co je podle jejich mínění nejlepší. Tak než druhého odsoudíme, snažme se ho nejdřív pochopit, pochopit jeho pohnutky a podívat se na situaci také z jeho úhlu pohledu.

Nezapomínejme na to, že vztahy s našimi blízkými jsou jednou z nejdůležitějších částí našeho života a je také potřeba se o ně starat a patřičně si jich vážit. Tak je pěstujme s láskou a druzí nám budou to, co jim dáme, také vracet. 

Autorka článku: Jana Lineková